Rozhovor se studentkou FMV Barborou Gorčíkovou o studiu na Tchaj-wanu

Barbora Gorčíková studuje na Fakultě mezinárodních vztahů magisterský obor „Mezinárodní obchod“ a má za sebou mj. spoustu cestovatelských a studijních zkušeností z Asie. V rámci semestrální výměny studovala na Tchaj-wanu, na který teď nedá dopustit. Přinášíme další ze série rozhovorů se studenty FMV/VŠE.

• Proč sis vybrala pro svůj studijní pobyt zrovna Tchaj-wan? 

Už od gymnázia jsem zvyklá každé léto trávit v zahraničí. Pravidelně jsem pracovala ve Velké Británii a Francii jako au-pair a svůj gap year jsem strávila v Austrálii. Ačkoliv jsou to země na první pohled různé, život v nich není až tak odlišný od toho v ČR. Toužila jsem tak po kulturním šoku a zkušenosti, která mou osobnost zpestří a obohatí. Na druhou stranu jsem se nechtěla trápit úplně a Čína na mou pozitivní mysl působila velmi temně. Tchaj-wan jsem pak zvolila na doporučení mé kamarádky, velké nadšenkyně do čínské kultury, která mi řekla, že je Tchaj-wan nejlepší místo, které navštívila (fakt je). Tato země pak byla ve výběrovém řízení mou jedinou volbou. Již po měsíci života v Taipei jsem se rozhodla prodloužit svůj pobyt a strávit tam celkem 9 měsíců, nad rámec studijního programu a napsat o něm část své diplomové práce.

• Máš nějaký výjimečný zážitek z tvého pobytu na Tchaj-wanu? 

Těch je samozřejmě spousta. Stihla jsem se vybourat na skůtru, vidět tchajwanskou prezidentku naživo, psychicky se zhroutit nad kilometrovou propastí v národním parku Taroko… Můj nejhezčí zážitek jsem ale prožila s mojí mamkou a babičkou, které mě přijely na Tchaj-wan navštívit. Výprava to pro ně byla vskutku výjimečná, protože se poprvé vypravily mimo Evropu, bez jakékoliv znalosti cizího jazyka. Bylo 17. listopadu a slavilo se 30 let od symbolického začátku československé svobody, a my seděly na střeše našeho bytu v Taipei, tři generace Gorčíkových žen z Horních Věstonic jsme společně s dalšími českými a tchajwanskými přáteli popíjeli víno, vzpomínali na zvonění klíčů a poslouchali Ať mír dál zůstává s touto krajinou… A zrovna na Tchaj-wanu. Kdoví jestli ten někdy svého míru dosáhne…

• Jaký největší kulturní šok jsi zažila?  

 Tak, výborně. Kulturní šok. Ono to s ním zas tak divoké nebylo. Těch šoků by se mohlo zdát mnoho, bubble tea za příliš přijatelnou cenu, plasty všude, vyvážení odpadků při znělce Beethovenovy Pro Elišku, toalety v každém metru. Za mě ale nejvíc klíčový rozdíl je tzv. White privilege. To, jakým způsobem je vzhlíženo k lidem bílé pleti bylo pro mě opravdovým šokem. Děti v metru si na vás ukazují a rodičům hlásí, že je támhle waiguoren (外國人), cizinec, a že ho musí vidět. Takové bílé privilegium vám zařídí odskočit si na toaletu kdekoliv, přeskočit frontu nebo dokonce dostat k drinku jen tak jídlo zdarma. Mé svědomí je opravdu velké a nikdy jsem se nesnažila ho zneužívat, fakt. Bylo pro mě ale důležité být si této výhody vědoma. Je třeba ale odlišit, odkud daný cizinec nakonec pochází. Stejnému respektu se totiž nedostane například lidem z jihovýchodní Asie ani černochům. Problematika bílého privilegia tak sahá hluboko do minulosti, kolonizace, čínské suprese a toho, že si vlastně celý svět myslí, že nejsou ani suverénní zemí.

• Jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi Čechy a Tchajwanci? 

Těch rozdílů je celá řada. Pokud to beru však obecně, vidím největší rozdíl mezi danými společnostmi v míře respektu, který k sobě navzájem chovají. Je zde opravdu významně vidět, jak moc se kolektivismus v této kultuře projevuje a naopak jak individualistická česká společnost je. Jak jsou na sebe Tchajwanci v každodenním životě hodní, nekradou nebo se sami sobě vzájemně klaní. Což je teda samozřejmě způsobeno i jinými faktory, já to ale beru jako známku respektu, který jsem já sama tak nějak nevědomky začala kopírovat. Tento chronický zvyk mi tak zůstal i pět měsíců po návratu do Evropy a já se lidem při interakci pravidelně klaním. Fakt.

• Co tě přivedlo k tématu tvé diplomové práce „Sex-tech průmysl v Evropě a Asii na příkladu ČR a Taiwanu“ ? 

Zcela náhodou jsem několik měsíců pracovala v Butiku Intimity, který v centru Prahy prodává erotické pomůcky krásným, žensky orientovaným způsobem. A to během bakaláře a taky dobrovolné stáže v pražské centrále CzechTrade. Koncept butiku a všech značek mi přišel fascinující natolik, že jsem v menze vykládala u oběda kamarádům, že jestli jednou budu pracovat pro nějakou firmu, bude to jedna z těch, co vyrábí erotické pomůcky a prodává je po světě. K tématu jsem musela tak nějak dospět a ušla jsem velký kus cesty k takové otevřenosti, kterou mám dnes, a se kterou jsem diplomku psala. Zároveň jsem chtěla využít mých zkušeností ze života na Tchaj-wanu a pozorovat naše kulturní rozdíly, které jsou o to zajímavější v chování během seznamování, v partnerských vztazích, a zejména vlivu technologie v nich.

Domnívám se, že o sexu obecně je třeba se bavit. My se však jako společnost tomuto tématu v kultivované formě spíše vyhýbáme. Sex je stigmatizován a váže se k němu řada problémů, kvůli kterým na samotnou sexualitu nahlížíme negativně. A přitom existujeme díky ní! Může se zdát, že tohle všechno na VŠE nepatří, nicméně lidská sexualita je společná všem spotřebitelům a je zásadní pro tolik diskutovanou klesající porodnost a tím i ekonomiku.