Rozhovor s Petrou Jaloveckou o Tchaj-wanu

Petra Jalovecká studuje na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze magisterský obor „Mezinárodní obchod“. Semestr studentské výměny strávila na National Chengchi University na Tchaj-wanu. O Tchaj-wanu si s ní povídala naše „pomvědka“ Eliška.

• Proč sis vybrala pro svůj studijní pobyt zrovna Tchaj-wan?  

Častá otázka, na kterou se mě ptalo hodně lidí. Šlo o kombinaci mnoha faktorů, které jsem zvažovala už v době podávání přihlášky na výjezd. Šancí a možností je na VŠE až nepřeberné množství, takže bylo poměrně těžké si na první dobou vybrat. Tak jsem si stanovila určitá kritéria a z toho mi pak vyšlo pár zemí, nad kterými jsem reálně přemýšlela – Tchaj-wan, Peru, Nový Zéland, Thajsko. Vyloučila jsem země Evropy, jelikož jsou poměrně dostupné, mnohem větší výzvou po mě byly země zámoří. Když jsem zvážila geografickou polohu země, politickou situaci, hodnocení školy, klima, otázku financí a bezpečnosti či mentality lidí, vzešel z toho Tchaj-wan. Hodně jsem dala i na osobní doporučení známých.

• Jaké slovo tě napadne jako první, když se řekne National Chengchi University? 

Těžké – hodně slov, ale žádné charakteristické. Mám vzpomínky na kampus, kde jsme sedávali venku a dávali si společný oběd s kamarády. Na hory okolo a monzumové deště. Na moje vysezené hodiny u kávy v božské knihovně s jezery a palmami. Na úžasnou koordinátorku Cherry a její věčný optimismus. Na netradiční hodiny plné diskuze, týmových prací a sdílení názorů. Na školní výlety do hor mezi domorodé lidi i na tofu a rýží v jídelně, kudy občas proběhnul nějaký ten hlodavec.

• Co se Ti vybaví při, když vzpomínáš na Tchaj-wan?

Ehm, bubble tea! Dalo by se říct nespočet slov – hory, tropické deště, street food, asijské knedlíčky, chrámy, bambus, milované poke, skůtr, čajová pole, vodopády, surfování, naši buddies. Ale bubble tea je tak ikonický, že na něj se zapomenout nedá. Místní nápoj, který jsme pili takřka denně, vyráběný z místních kvalitních čajů.

• Máš nějaký výjimečný zážitek z pobytu na Tchaj-wanu? 

Plno! Nebyl týden, kdy by se něco výjimečného nestalo. Jedna peprná zkušenost byla z tchajwanské karantény, do které jsem nastoupila v den svých narozenin při propuknutí Covid paniky kvůli svému výletu do Japonska. 14 dní jsem byla zavřena v malém pokoji bez možnosti jakékoli vycházky. Místní policie mi každý den volala, musela jsem si měřit 2x denně teplotu, byla jsem monitorována přes GPS a  dokonce mě v půl druhé v noci přijel zkontrolovat i místní úředník, neb měl obavy, kde jsem a co se se mnou děje, že mi prý vypadl signál z telefonu. Konečně jsem ale během karantény poprvé měla vlastně čas  si přečíst dovezenou knížku a pořádně se vypsat …

Druhý velmi zajímavý zážitek se stal, když jsem sama jela přes celý ostrov na jih země. V noci jsem nastoupila s batohem do autobusu, a ráno se objevila v malém městě. Měla jsem pár hodin času před odjezdem vlaku do cílové destinace, tak jsem využila čas a vyrazila jsem do hor do buddhistického chrámu. Stopla jsem si školní autobus, projela skrze vesničky a ananasová pole, až jsem dojela k absolutně dechberoucímu místu. Vtipnou věcí bylo to, že jsem na tomhle místě uvízla, protože autobusy, které měly jet zpět do města, nepřijely. Snažila jsem se situaci vyřešit, hledala alternativní cesty zpět, neb 40 km bych pěšky s batožinou nezvládla. Vlastně to celé dopadlo tak, že byť místní neuměli ani slovo anglicky, po cca dvou hodinách tam vypukla záchranná mise blondýnky z Česka, kdy se o mě staralo asi 14 místních spolu s prodavačkou z kiosku. Dostala jsem trs banánů, abych neměla hlad a sladké koláčky od mnichů. Zpět jsem se dostala rikša – autobusem, který pro mě nechali poslat. Nejvíc obdivuhodný bylo, že tohle všechno začali činit až po tom, že jsem jim řekla, že jsem z Česka, na což reagovali neskutečně pozitivně, neb věděli, že s Českem mají dobré vztahy a že se tehdy těšili na návštěvu našeho senátora, pana Vystrčila, na Tcha-jwan.

• Jaký největší kulturní šok jsi zažila?  

Asi jídlo. První týden jsem skoro nic nejedla a byla zoufalá, že nemají ani pořádný obchod se surovinami. Místní totiž nevaří a mít kuchyni není zvykem. Většina jídla se sežene na ulici, kde každý den jsou stovky stánků a nabízí roztodivné věci. Než jsem se naučila, co můžu sníst a co vůbec, trvalo to pěknou dobu. Ve většině jídel jsem se nevyznala, byla to sázka do loterie, co vám vlastně přinesou. A když vidíte ve 40 stupních žaludky, kuří nožky nebo samé smažené, nepohrdnete opět vaječnou omeletou, která byla i včera a týden předtím taky. Když pak byla sezona ovoce, chodila jsem skoro každý den pro čerstvá manga, dragon fruit nebo ananas. Nejvíc mi chyběly mléčné výrobky, pečivo ani tak ne, byť český chleba je k nezaplacení.

• Jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi Čechy a Tchajwanci? 

Je jich spousta, jedná se o úplně odlišný styl života a s tím souvisejí i četné rozdíly. Pokud ale toto odmyslím, největším rozdílem pro mě bylo smýšlení místních. Třeba vnímání role muže a ženy, jejich postavení ve vztahu, ideál místní krásy, či jak vůbec lidé tráví volný čas. Věděli jste, že byť mají Tchajwanci přístup ke krásnému moři, vody se bojí a plavat většinou neumí?

• Doporučila bys tuto zemi pro studijní pobyt spolužákům? Proč ano/ne?

Rozhodně ano. Sama jsem na Tchaj-wanu žila, když byla celosvětová krize kvůli Covid a musím říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí výběru země. Ačkoli bylo hodně omezení  a nemohla jsem zažít Tchaj-wan za normálních okolností, v celku mi nic nechybělo a díky rozmanitosti celého ostrova jsem tam prožila několik krásných měsíců. Lidé jsou neskutečně milí, ochotní a nápomocní. Studium je obohacující a samotný pobyt vám dá možnost trochu nahlédnout do asijské kultury. Popravdě jsem byla až překvapena, i kolik Čechů si zvolilo Tchaj-wan jako svůj nový domov – něco na tom bude!